CO JE ZNALOSTNÍ ŠKOLSTVÍ?
"Smyslem ústupu od širokého objemu očekávaných znalostí je podpořit schopnost hlubšího porozumění problémům v širších souvislostech oproti současnosti, kdy jsou žáci přetěžováni informacemi. Probírané učivo je příliš široké a obsahuje celou řadu zbytných poznatků a informací."1 Těmito slovy ohlašuje ministerská strategie schválená vládou ČR v říjnu 2020 záměr výrazně redukovat znalostní podstatu vzdělávání v desetiletém výhledu. Pohledem do náhodně vybrané učebnice či rámcového vzdělávacího programu (RVP) můžeme snadno nabýt dojmu, že jde o požadavek oprávněný. Některé učebnicové texty vskutku překypují zbytnými fakty a RVP nezřídka ukládá povinnost probírat tematické okruhy, jejichž přínos je přinejmenším sporný. Učebnice však nejsou závazným učebním materiálem a jejich faktografická přetíženost nezrcadlí nic jiného než konkurenční boj soukromých vydavatelství a na odiv stavěnou odbornost autorů. RVP sice popisuje závaznou kostru vzdělávacího obsahu, avšak jeho rozmáchlý tematický záběr je výslednicí mnoha zájmů, mezi nimiž jsou potřeby školské praxe spíše podružné. Rozhodující je tlak mezinárodních organizací, dílčí požadavky jiných resortů i ctižádost odborníků a teoretiků bez praktických zkušeností a smyslu pro míru. Reálná náročnost vzdělávání měřená jeho skutečně požadovanými, ověřovanými a dosahovanými výsledky však navzdory tomu již třicet let setrvale a takřka hmatatelně klesá. Společenský a politický tlak na dosažení co nejvyšších stupňů formálního vzdělání co nejširšími podskupinami mladé generace ve spojení s přebujelým kultem bezpracného pohodlí rozhlodává a vyprazdňuje výchovně-vzdělávací proces zevnitř. Tvrdý požadavek problém pochopit, vyložit a svůj výklad podepřít důkazy či výpočtem stále více nahrazuje měkký požadavek vnímat jej a své vnímání pak nějakým způsobem sdílet. Stále méně se trvá na přesné vědecké terminologii a připouští se jazyk bulvárních médií s omáčkou osobních emocí. Kružnice se už jen málokdy sestrojuje, nýbrž zcela běžně "dělá" či "kreslí", zlomek místo čitatele a jmenovatele tvoří "číslo nahoře" a "číslo dole" a čím dál tím méně žáků tuší, že mezi počasím a podnebím je zásadní rozdíl, a tak bezelstně směšují projevy výkyvů počasí s prognózami teoretických modelů klimatických změn. Odevzdaně se přijímají také úpadkové formy běžné komunikace, takže stále širší okruh formálně vzdělaných lidí například neumí normálně odpovědět na poděkování "Prosím." a odpovídá nesmyslně "Také děkuji.", ačkoli vůbec nemá za co (zákazník v obchodě, cestující průvodčímu, o rozhovor požádaná veřejná osoba reportérovi). Absolventi učebního oboru prodavač, jehož významnou součástí je předmět profesní komunikace mnohdy neumějí oslovit zákazníka, který se zjevně nepřišel najíst, nýbrž nakoupit, profesionální větou "Přejete si, prosím?", nýbrž vyhrknou přihlouplé a navíc neomalené "Co si dáte?"

více >>>