ROLE ČESKÉ STÁTNOSTI
V MINULOSTI, PŘÍTOMNOSTI A BUDOUCNOSTI

Státnost se projevuje schopností vládnout samostatně na území vymezeném státními hranicemi. Jde přitom o skutečnost odlišnou od instituce státu. Stát může být ve svých základních funkcích - zákonodárné, výkonné a soudní - omezen tím, že v nich podléhá cizí moci a potud mu kvalita státnosti schází. Státnost je proto přítomna jen ve svrchovaném státě, který není podřízen žádné vyšší vládní autoritě, je subjektem mezinárodního práva a může vstupovat dle vlastního rozhodnutí do vztahů s jinými státy.

Státnost je z principu hodnotovou kategorií. Označuje politickou, právní a kulturní hodnotu vzniklou historicky jako souhrn působení státní moci, symbolů a zvyklostí s ní spojených. V nich se vyjadřuje svébytnost konkrétního státu a jeho národa. Jedná se tedy o neopakovatelný historický fenomén, do něhož se promítají jak nahodilé dějinné okolnosti tak i nutná (přirozená) struktura společenského lidského bytí.

Státnost je výrazem určité formy lidské vzájemnosti, v níž je vedle její přirozené povahy patrný i její nahodilý civilizačně-kulturní rozměr. V posledních desetiletích převládlo na Západě i u nás pojetí, podle něhož je civilizace a kultura souborem vnějších artefaktů produkovaných lidskou bytostí. Ty jsou chápány prostřednictvím hodnotově neutrální optiky, takže lze do jedné roviny postavit i velmi rozdílné kultury a hovořit o nich jako o stejně hodnotných případně hodnotově nesouměřitelných. Tento pohled je typický pro dnešní multikulturalismus, jenž se dostává do konfliktu s pojetím, které bylo vlastní historickým tvůrcům české národní kultury. Civilizace a kultura jimi byla chápána primárně jako nástroj civilizování a kultivování člověka v jeho myšlení, chtění, cítění a jednání. Tento proces, cílený především na vnitřní profil člověka a teprve druhotně na vytváření vnějších artefaktů, se nemohl obejít bez užití eminentního prostředku českého jazyka. Tak se v dlouhém období plném nesnází a nebezpečí formovala specifická podoba člověka, kterou lze nazvat češstvím, a která spočívá ve zcela zvláštním způsobu myšlení, chtění, cítění a jednání lidí žijících ve svém historickém domově Čech, Moravy a Slezska.

Toto specifikum zvané češství je neopakovatelným historickým jevem, který však nezůstal uzavřen do své omezené zvláštnosti, nýbrž již na svém počátku se otevřel univerzálním hodnotám, které byly reprezentovány křesťanstvím. Ne náhodou se stal symbolem české státnosti svatý Václav, jehož dějinné účinkování je s křesťanským náboženstvím neoddělitelně spjato. Křesťanství do sebe pojalo odkaz antického Řecka, starověkého Říma a judaismu. Češství, které by bez své vlastní státnosti bylo odsouzeno k odchodu z historické scény, je tak od svých dávných počátků vázáno na široký kontext evropského kulturního života.

Současný multikulturalismus, jehož vliv sílí i na českém území, naši státnost a tím pádem i naši českou kulturu podkopává v jejich samotných základech. Jak ukazují dějiny společně se současnou zkušeností z multikulturních západních společností, neshoda v pojetí kultury je příčinou rozpadu tradičních hodnot, v souladu s nimiž byly budovány civilizačně a kulturně vyspělé země Západu a střední Evropy a na jejichž základě povstala historicky bezprecedentní prosperita v tomto regionu. Útok multikulturalismu na tradiční hodnoty (na logické a vědecké myšlení vyrostlé z antické řecké filosofie jako ze svého genetického jádra, na dějinně zakotvené právní vědomí západního člověka, na hodnoty prostředkované židovským a křesťanským náboženstvím) je útokem na zdroje, z nichž se historicky zrodilo nejen kulturní, ale i ekonomické bohatství západní a střední Evropy a z něhož mají užitek i jiné neevropské země.

Dekonstrukční snaha multikulturalismu je namířena i na tradiční (přirozený) model rodiny a na existenci národních států v jejich politické svébytnosti. Nebezpečí takového nezodpovědného jednání spočívá v tom, že jde o záměrnou likvidaci hodnot, za nimiž stojí tvrdá práce a boj celých generací našich předků a díky nimž máme možnost žít svobodně ve společnosti. Té je vlastní dlouhodobé přebývání v "české kotlině", mírumilovné (nikoliv pacifistické či naivní) chování (v souladu s výrokem svatého Václava "cizí nechceme, vlastní nedáme), myšlení, v němž převažuje kvalita nad kvantitou (schopnost technologického rozvoje, inovace a organizace výroby, schopnost improvizace a sebeorganizace), všeobecná vzdělanost, unikátní (světově výjimečný) jazyk, schopnost empatie (vynikající prostředníci, vyjednavači a rozvědčíci) a otevřenost k všelidským hodnotám lásky k bližnímu (podpora duchovnosti a lidského rozvoje - sv. Václav, sv. Anežka, Komenský, Čapek). To je pravá tvář češství, totožná s vnitřními kvalitami lidí, které byly utvářeny v dlouhém a nesnadném civilizačním a kulturním zápase, odehrávajícím se mnohdy i na bojištích, kde položily své životy statisíce našich předků. Multikulturalismus po nás chce, abychom se vzdali zdrojů těchto našich kvalit a tím pádem i jich samých a abychom se začlenili do globálního světa, kde všichni existují v uniformní jednotě post-národní a post-křesťanské společnosti.

Že se jedná o životu nebezpečný experiment, je patrné ze situace v multikulturních západních společnostech, do níž jsme postupně vtahováni vyžadovanou účastí na tzv. evropských hodnotách, které s těmi tradičními a nám podstatně bližšími nemají kromě jmen reálně mnoho společného. V západních státech se vytvářejí paralelní společnosti, neboť příslušníci různých kultur a náboženství nesdílejí stejný systém hodnot, bez něhož je vzájemné pokojné soužití nemožné. Neslučitelnost různých kultur a náboženství se tak nutně projevuje povstáním odstředivých sil korodujících jednotu původních společností. Potenciál násilné konfrontace mezi těmito kulturně a nábožensky heterogenními skupinami prudce narůstá, což ohrožuje bezpečnost příslušných zemí i jejich sousedů. Souvztažně s tím se volá po nezbytnosti posílení moci nadnárodní politické autority, která by tento problém přesahující hranice historických evropských zemí účinně řešila.

Je jasné, že za těchto okolností se státnost jednotlivých zemí jeví jako překážka řešení obtíží spojených s multikulturním soužitím lidí, takže se začíná vyvíjet systematický tlak na její stále větší omezování. Ve prospěch nevyhnutelnosti této limitace se uvádí i další důvody, například ekonomické, ekologické apod. Vytváří se dojem, že pouze globální a jednotný postup dokáže zajistit mír a prosperitu lidí žijících na evropském kontinentě či dokonce na celém světě. Dochází přitom k popírání jasné historické evidence i zásad zdravého rozumu. Evropa se dějinně ustavila jako pluralita národních států, které si vzájemně konkurovaly a vzájemně spolupracovaly. Jen za těchto okolností mohla vzniknout atmosféra zdravé soutěže, která je nezbytnou podmínkou pokroku v různých oblastech. Jestliže vzájemné soutěžení národních států přerůstalo v konflikty, není možné identifikovat jejich příčinu v politické svébytnosti těchto zemí. Za evropskými válkami vždy stály sobecké zájmy mocností, které se nijak neodstraní likvidací mnohosti národních států, ale naopak se tím výrazně posílí. Neboť pak již bude existovat jen jedna mocnost, jejíž demokratičnost a kontrolovatelnost není vůbec garantována.

Podpora české státnosti je proto v životním zájmu českého národa a tím pádem i celé Evropy. Je třeba navrhnout a systematicky rozpracovat strategii plánování rozvoje státu v oblasti hospodářské, vzdělávací, bezpečnostní, zdravotní, demografické atd. Obnova české státnosti přímo souvisí s obnovou skutečných národních elit schopných formulovat a realizovat vlastní konceptuální řízení. Česká republika se nikdy nestane velmocí, ale může realizovat svoje konceptuální řízení způsobem, který jí zajistí náležité místo v mezinárodní dělbě rolí jednotlivých států. Do tohoto projektu je nutné zapojit ty nejlepší odborníky. Postoj, jehož výrazem je dnes často opakovaná ideologická fráze požadující "více Evropy", tyto projekty blokuje, neboť míří na vymazání svébytnosti jednotlivých evropských států. To by však nakonec vedlo k opačnému efektu - Evropy by bylo stále méně. "Více Evropy", má-li mít tato výzva skutečný smysl, musí znamenat "více suverenity jednotlivým evropským zemím". Jen tak bude mít Evropa budoucnost a v ní i naše česká vlast.