ROLE ČESKÉ STÁTNOSTI
V MINULOSTI, PŘÍTOMNOSTI A BUDOUCNOSTI
Státnost se projevuje schopností vládnout samostatně na území vymezeném
státními hranicemi. Jde přitom o skutečnost odlišnou od instituce státu. Stát
může být ve svých základních funkcích - zákonodárné, výkonné a soudní - omezen
tím, že v nich podléhá cizí moci a potud mu kvalita státnosti schází. Státnost
je proto přítomna jen ve svrchovaném státě, který není podřízen žádné vyšší vládní
autoritě, je subjektem mezinárodního práva a může vstupovat dle vlastního
rozhodnutí do vztahů s jinými státy.
Státnost
je z principu hodnotovou kategorií. Označuje politickou, právní a kulturní
hodnotu vzniklou historicky jako souhrn působení státní moci, symbolů a
zvyklostí s ní spojených. V nich se vyjadřuje svébytnost konkrétního státu a
jeho národa. Jedná se tedy o neopakovatelný historický fenomén, do něhož se
promítají jak nahodilé dějinné okolnosti tak i nutná (přirozená) struktura
společenského lidského bytí.
Státnost
je výrazem určité formy lidské vzájemnosti, v níž je vedle její přirozené
povahy patrný i její nahodilý civilizačně-kulturní rozměr. V posledních
desetiletích převládlo na Západě i u nás pojetí, podle něhož je civilizace a
kultura souborem vnějších artefaktů produkovaných lidskou bytostí. Ty jsou
chápány prostřednictvím hodnotově neutrální optiky, takže lze do jedné roviny
postavit i velmi rozdílné kultury a hovořit o nich jako o stejně hodnotných
případně hodnotově nesouměřitelných. Tento pohled je typický pro dnešní
multikulturalismus, jenž se dostává do konfliktu s pojetím, které bylo vlastní
historickým tvůrcům české národní kultury. Civilizace a kultura jimi byla
chápána primárně jako nástroj civilizování a kultivování člověka v jeho
myšlení, chtění, cítění a jednání. Tento proces, cílený především na vnitřní
profil člověka a teprve druhotně na vytváření vnějších artefaktů, se nemohl
obejít bez užití eminentního prostředku českého jazyka. Tak se v dlouhém období
plném nesnází a nebezpečí formovala specifická podoba člověka, kterou lze
nazvat češstvím, a která spočívá ve zcela zvláštním způsobu myšlení, chtění,
cítění a jednání lidí žijících ve svém historickém domově Čech, Moravy a
Slezska.
Toto
specifikum zvané češství je neopakovatelným historickým jevem, který však
nezůstal uzavřen do své omezené zvláštnosti, nýbrž již na svém počátku se
otevřel univerzálním hodnotám, které byly reprezentovány křesťanstvím. Ne
náhodou se stal symbolem české státnosti svatý Václav, jehož dějinné účinkování
je s křesťanským náboženstvím neoddělitelně spjato. Křesťanství do sebe pojalo
odkaz antického Řecka, starověkého Říma a judaismu. Češství, které by bez své
vlastní státnosti bylo odsouzeno k odchodu z historické scény, je tak od svých dávných
počátků vázáno na široký kontext evropského kulturního života.
Současný
multikulturalismus, jehož vliv sílí i na českém území, naši státnost a tím
pádem i naši českou kulturu podkopává v jejich samotných základech. Jak ukazují
dějiny společně se současnou zkušeností z multikulturních západních
společností, neshoda v pojetí kultury je příčinou rozpadu tradičních hodnot, v
souladu s nimiž byly budovány civilizačně a kulturně vyspělé země Západu a
střední Evropy a na jejichž základě povstala historicky bezprecedentní
prosperita v tomto regionu. Útok multikulturalismu na tradiční hodnoty (na
logické a vědecké myšlení vyrostlé z antické řecké filosofie jako ze svého
genetického jádra, na dějinně zakotvené právní vědomí západního člověka, na
hodnoty prostředkované židovským a křesťanským náboženstvím) je útokem na
zdroje, z nichž se historicky zrodilo nejen kulturní, ale i ekonomické
bohatství západní a střední Evropy a z něhož mají užitek i jiné neevropské
země.
Dekonstrukční
snaha multikulturalismu je namířena i na tradiční (přirozený) model rodiny a na
existenci národních států v jejich politické svébytnosti. Nebezpečí takového
nezodpovědného jednání spočívá v tom, že jde o záměrnou likvidaci hodnot, za
nimiž stojí tvrdá práce a boj celých generací našich předků a díky nimž máme
možnost žít svobodně ve společnosti. Té je vlastní dlouhodobé přebývání v
"české kotlině", mírumilovné (nikoliv pacifistické či naivní) chování
(v souladu s výrokem svatého Václava "cizí nechceme, vlastní nedáme),
myšlení, v němž převažuje kvalita nad kvantitou (schopnost technologického
rozvoje, inovace a organizace výroby, schopnost improvizace a sebeorganizace),
všeobecná vzdělanost, unikátní (světově výjimečný) jazyk, schopnost empatie
(vynikající prostředníci, vyjednavači a rozvědčíci) a otevřenost k všelidským
hodnotám lásky k bližnímu (podpora duchovnosti a lidského rozvoje - sv. Václav,
sv. Anežka, Komenský, Čapek). To je pravá tvář češství, totožná s vnitřními
kvalitami lidí, které byly utvářeny v dlouhém a nesnadném civilizačním a
kulturním zápase, odehrávajícím se mnohdy i na bojištích, kde položily své
životy statisíce našich předků. Multikulturalismus po nás chce, abychom se
vzdali zdrojů těchto našich kvalit a tím pádem i jich samých a abychom se
začlenili do globálního světa, kde všichni existují v uniformní jednotě
post-národní a post-křesťanské společnosti.
Že
se jedná o životu nebezpečný experiment, je patrné ze situace v multikulturních
západních společnostech, do níž jsme postupně vtahováni vyžadovanou účastí na tzv.
evropských hodnotách, které s těmi tradičními a nám podstatně bližšími nemají
kromě jmen reálně mnoho společného. V západních státech se vytvářejí paralelní
společnosti, neboť příslušníci různých kultur a náboženství nesdílejí stejný
systém hodnot, bez něhož je vzájemné pokojné soužití nemožné. Neslučitelnost
různých kultur a náboženství se tak nutně projevuje povstáním odstředivých sil
korodujících jednotu původních společností. Potenciál násilné konfrontace mezi
těmito kulturně a nábožensky heterogenními skupinami prudce narůstá, což
ohrožuje bezpečnost příslušných zemí i jejich sousedů. Souvztažně s tím se volá
po nezbytnosti posílení moci nadnárodní politické autority, která by tento
problém přesahující hranice historických evropských zemí účinně řešila.
Je
jasné, že za těchto okolností se státnost jednotlivých zemí jeví jako překážka
řešení obtíží spojených s multikulturním soužitím lidí, takže se začíná vyvíjet
systematický tlak na její stále větší omezování. Ve prospěch nevyhnutelnosti
této limitace se uvádí i další důvody, například ekonomické, ekologické apod.
Vytváří se dojem, že pouze globální a jednotný postup dokáže zajistit mír a
prosperitu lidí žijících na evropském kontinentě či dokonce na celém světě.
Dochází přitom k popírání jasné historické evidence i zásad zdravého rozumu.
Evropa se dějinně ustavila jako pluralita národních států, které si vzájemně
konkurovaly a vzájemně spolupracovaly. Jen za těchto okolností mohla vzniknout
atmosféra zdravé soutěže, která je nezbytnou podmínkou pokroku v různých
oblastech. Jestliže vzájemné soutěžení národních států přerůstalo v konflikty,
není možné identifikovat jejich příčinu v politické svébytnosti těchto zemí. Za
evropskými válkami vždy stály sobecké zájmy mocností, které se nijak neodstraní
likvidací mnohosti národních států, ale naopak se tím výrazně posílí. Neboť pak
již bude existovat jen jedna mocnost, jejíž demokratičnost a kontrolovatelnost
není vůbec garantována.
Podpora
české státnosti je proto v životním zájmu českého národa a tím pádem i celé
Evropy. Je třeba navrhnout a systematicky rozpracovat strategii plánování
rozvoje státu v oblasti hospodářské, vzdělávací, bezpečnostní, zdravotní,
demografické atd. Obnova české státnosti přímo souvisí s obnovou skutečných
národních elit schopných formulovat a realizovat vlastní konceptuální řízení.
Česká republika se nikdy nestane velmocí, ale může realizovat svoje
konceptuální řízení způsobem, který jí zajistí náležité místo v mezinárodní
dělbě rolí jednotlivých států. Do tohoto projektu je nutné zapojit ty nejlepší
odborníky. Postoj, jehož výrazem je dnes často opakovaná ideologická fráze
požadující "více Evropy", tyto projekty blokuje, neboť míří na
vymazání svébytnosti jednotlivých evropských států. To by však nakonec vedlo k
opačnému efektu - Evropy by bylo stále méně. "Více Evropy", má-li mít
tato výzva skutečný smysl, musí znamenat "více suverenity jednotlivým
evropským zemím". Jen tak bude mít Evropa budoucnost a v ní i naše česká
vlast.
Používáme cookies, abychom zajistili správné fungování a bezpečnost našich stránek. Tím vám můžeme zajistit tu nejlepší zkušenost při jejich návštěvě.
Pokročilá nastavení
Zde můžete upravit své preference ohledně cookies. Následující kategorie můžete povolit či zakázat a svůj výběr uložit.