Od devadesátých let 19. století až do zániku první Československé republiky v roce 1938 probíhal mezi českými historiky a filosofy známý spor o smysl českých dějin. Angažovaly se v něm přední osobnosti tehdejšího veřejného života (Masaryk, Pekař, Rádl, Krofta, Nejedlý aj.). Zpravidla se má za to, že spor odstartoval vydáním Masarykova spisu Česká otázka v roce 1895, ve skutečnosti ale v podobě různých mediálních šarvátek probíhal už dříve a oba soupeřící tábory se v jeho průběhu přeskupovaly a procházely personálními změnami. Nicméně, lze s určitým zjednodušením říci, že se v tomto sporu střetlo vědecké pojetí historiografie, representované tehdy hlavně žáky profesora Jaroslava Golla, a účelové, teleologické, chápání dějin, representované zejména Masarykem, které nabylo v meziválečné republice charakter takřka oficiální ideologie, byť v širokých vrstvách obyvatelstva jen chabě reflektované.

Účastníci tehdejšího sporu nemohli tušit, že zhruba o sto let později se diskuse posune podstatně dále, totiž od otázky, jaký je smysl našich dějin, k pochybám o tom, že vůbec nějaký je. Dnes stojíme na prahu krizí, spojených s proměnami současného světa, a otázka smyslu se stává neodbytnou. Ptáme se, znovu a vlastně šířeji než kdysi, po smyslu existence jednotlivce, národní pospolitosti i naší dávnověké státnosti.

více >>>