Jana Jochová

V životě nás jen málo věcí ovlivní více než to, do jaké rodiny se narodíme. Nukleární, základní rodina (máma, táta a děti), je tím nejmenším lidským společenstvím, avšak s největším vlivem na budoucnost každého z nás. A to, i když své rodiče, například jako sirotci, nikdy nepoznáme. Skrze vícegenerační a další příbuzenské vztahy zanechává konkrétní rodina stopu v celé společnosti. Vlastně by se dalo říci, že jaké jsou rodiny, taková je společnost.

Odpovědnost, kterou se také naučíme v rámci rodinných vztahů, je zdrojem širší odpovědnosti na úrovni obecní, regionální, národní i nadnárodní. O rodině byly napsány stohy listů papíru a není cílem zde opakovat věci zcela zjevné. Ale rodiny stále drží společnost, přenášejí hodnoty, tradice, víru a život dalším generacím. Rodiny stále přežívají všemožné společenské experimenty, kulturní revoluce, pročež jsou trnem v oku revolucionářům a ideologům už od dob Velké francouzské revoluce. Rodiny jsou stále zdrojem ekonomického bohatství, tvořivosti a solidarity. Rodiny se stále považují za základ společnosti a nepovedlo se je nikdy zrušit ani vymýtit. To vše jsou důkazy, že rodina vychází z potřeby samotné lidské přirozenosti.

Jako taková je rodina pro spoustu lidí něco natolik samozřejmého, že nemají potřebu o ní mluvit a nechápou, proč by to vůbec měla být nějaká vážná společenská či politická otázka. Ani pro většinu politiků to stále ještě není žádné velké téma. Jiné problémy jsou pro ně mnohem zajímavější, takže rodinná politika je i dnes spíše popelkou. A to i přesto, že v kulturním a akademickém světě již několik desetiletí můžeme sledovat probíhající snahy o redefinici rodiny, její celkové znevážení a rozmělnění.

Před každými volbami, hlavně do Poslanecké sněmovny, se politické strany běžně chlubí, co všechno dobrého pro rodiny už udělaly a co nového ještě chystají. Většina slibů ale zůstává na papíře anebo, to ještě hůř, je naplňována takovým způsobem, že se daný stav mění v ještě větší chaos. Při přijímání některých typů nových zákonů v ČR musí autoři dostát zákonné povinnosti řešit dopady např. na životní prostředí (EIA) či na regulace (RIA). Podobný proces, který by se zabýval tím, jak dané zákony dopadnou na rodiny a rodinný život, však neexistuje. Je samozřejmě diskutabilní, jak by taková povinnost vůbec obstála, ale minimálně by to mělo jeden jasný přínos. Tvůrci zákonů by o tom, jak jejich záměry dopadnou na rodiny s dětmi, museli aspoň trochu přemýšlet, např. propočítat finanční nároky s ohledem na rodiny, a zdůvodnit potřebnost takového zákona.

I konec tohoto volebního období ukazuje, že by se něco takového hodilo. Na poslední chvíli se přijímá množství zákonů, které budou mít na rodinný život zásadní dopady. Nejsou přitom zdaleka odborně vydiskutované, ale jsou předkládané s tím, že už tlačí čas a jinak to nejde. Poslanci či senátoři jsou také pod tlakem různých zájmových skupin, a protože jim hrozí nezvolení v dalším volebním období, jejich ochota přijímat populistické zákony velmi narůstá. Narážíme teď konkrétně na novelu zákona o dětských skupinách, která de facto rozšiřuje institucionální péči o děti již od půl roku věku. O vhodnosti, aby byla financována státním rozpočtem, se dá směle polemizovat, ale byla přijímána s tezí "zachraňme dětské skupiny, kterým končí financování z EU". Kvůli tomu, aby dětské skupiny mohly dále fungovat, bylo skutečně nutné přijmout nějaký zákon, ale rozhodně nebylo nezbytné dávat do něj přidané věci, jako je financování jeslí ze státního rozpočtu.

Podobně si vezměme novelu zákona o sociálně právní ochraně dětí. Celkově lze konstatovat, že jsme ve stavu, kdy jsou mnohá opatření přijímána záměrně narychlo, aby je někdo nestihl napadnout; jedna věc pak popírá druhou a vytrácejí se jakékoliv logické návaznosti. Takže i když rodinu chce podpořit snad každý, ukazuje se, že to bez koherentní dlouhodobé koncepce nepůjde a že se stále jedná o nejvíce podceňovanou oblast politiky.

TRADICE ČESKÉ SOCIÁLNÍ POLITIKY

České země mají velmi dlouhou tradici sociální politiky sahající až do dob císaře Františka Josefa, kdy bylo v rámci Taaffeho1 reforem přijato úrazové a nemocenské pojištění dělníků. Po první světové válce a vzniku samostatného Československa bylo třeba řešit vysoké sociální napětí a postarat se o množství vdov a sirotků, aby se nenarušila křehká soudržnost nového státu. I proto byl již v roce 1919 založen Sociální ústav Československé republiky, mezi jehož poslání mimo jiné patřilo "šířit ve veřejnosti vědecké poznatky, sociální a vyšší sociální nazírání"2. Zde se formovala filozofie pro sociální politiku nového státu, která tehdy zdůrazňovala rozvoj národa a odpovědnost jedince za svou budoucnost před státním pečovatelstvím. Na druhou stranu o ty, kdo se z objektivních důvodů nemohli starat, bylo postaráno kombinací pomoci mnoha dobročinných organizací a státních zásahů. V tehdejším Československu byly také vyvinuty sociální pojistné systémy, které se staly modelem pro řadu dalších evropských a latinskoamerických zemí. V tehdejší Evropě se dokonce mluvilo o české pojistně-matematické škole. Výše zmíněný Sociální ústav fungoval jako poradní orgán Ministerstva sociální péče a zabýval se také studiemi populačních otázek, rodinným životem i výchovou dětí. Pomalu se v něm tedy rodilo i to, čemu dnes říkáme rodinná politika. Její potřeba rostla v souvislosti s tím, jak procesy urbanizace a industrializace vedly k rozpadu tradičních velkých rodin, kdy spolu běžně žily nejen tři generace, ale třeba čeledíni a děvečky, či nesezdaní příbuzní, kteří pomáhali s výchovou dětí. Tato rodinná soužití se ještě uměla sama postarat o všechny své členy, a to hlavně díky naturálnímu zemědělskému zázemí. Státní sociální, potažmo rodinná, politika tedy začala nahrazovat městským nukleárním rodinám toto chybějící zázemí.

SOUČASNÝ STAV RODINNÉ POLITIKY

Na práci prvorepublikového Sociálního ústavu dnes navazuje Výzkumný ústav práce a sociálních věcí (dále VÚPSV). Výzkum rodiny a formování rodinné politiky patří do jeho čtyř hlavních pilířů zájmu.

S rozvojem společenských věd (hlavně sociologie, demografie a psychologie) se rodina dostává do čím dál většího drobnohledu. Je rozebírána ze všech možných hledisek včetně těch nejintimnějších. O rodinách máme neuvěřitelné množství statistických dat, nejrůznějších výzkumů, kvantitativních i kvalitativních. Zcela jistě můžeme říci, že máme o rodině a rodinném životě tolik faktů a informací jako žádná jiná generace před námi. Přesto nám tato informovanost zatím příliš nepomáhá řešit problémy, které kolem sebe vidíme. Jako by se v záplavě vědeckých poznatků vytrácela schopnost obyčejného rozumu odlišit podstatné od nepodstatného a chyběla vůle problémy nějak konkrétně pojmenovat a nacházet řešení.

A přesně to platí i o současném stavu naší rodinné politiky. Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále MPSV) je už po několik volebních období převážně pod vládou lidí, jejichž východiska jsou neomarxisticky progresivistická. Jejich snahou je napasovat své vidění světa i do rodinné politiky, aniž by se ptali obyčejných lidí, jestli o něco takového stojí. To se odráží nejen v tématech, která rodinná politika převážně řeší, ale i v projektech, které jsou finančně podporovány, a to i v dotačním programu nazvaném Rodina.3

Zde se hodí připomenout si slova Igora Tomeše4, nestora české sociální politiky, který ve svém úvodu při zpřístupňování on-line Zlatého fondu prvorepublikové sociální politiky kolem roku 2010 poznamenal: "Zpřístupnit Zlatý fond sociální politiky je smysluplné, zejména v době, kdy v sociální politice převládá politický populismus a lobbistické tlaky a pro neznalost geneze se ztrácí logická a věcná souvislost. Od odborné systematičnosti v současnosti dospíváme k chaotické krátkozrakosti...5" Bohužel musíme konstatovat, že jeho povzdech je dnes setrvalým stavem naší rodinné i sociální politiky.

Od roku 2017 začalo MPSV pořádat každoroční dvoudenní akci tzv. Fórum rodinné politiky, kde probíhají diskuse a jsou nastolována témata, která má, podle současného vedení ministerstva, rodinná politika řešit. Nic nemůže lépe ilustrovat problematičnost celého současného (ne)konceptu rodinné politiky jako úvodní panel v prvním ročníku Fóra. Ten začíná předtočeným (sestříhaným) rozhovorem moderátora, novináře Davida Klimeše, se skupinou dětí, které mu odpovídají na jeho otázky. Hned druhá otázka je neuvěřitelně podjatá a návodná. "Je pro vás rodina vždycky jen táta, máma a děti, anebo ta rodina může vypadat i nějak jinak, jako třeba jenom máma nebo dvě mámy nebo do toho řadíte někoho jiného...?" Odpověď malé holčičky, která zmiňuje babičku, se mu evidentně moc nehodí, takže Klimeš honem obrací mikrofon na chlapce, který vzbuzuje dojem, že už předem ví, co má říkat. Koktá tedy něco o stejném pohlaví, ale ani jemu slovo homosexuál nejde příliš z úst.6

V jiném videu, také z prvního ročníku, výše zmíněného Fóra komentuje další moderátorka a novinářka Respektu Silvie Lauder, jak dnes podle ní vypadá rodina, a zdůrazňuje, že máme nekonečné množství rodinných forem a že podporu musí dostat každá z nich, protože nikdo si dnes nemůže troufnout říct, že jedno je lepší než druhé.7

Dalšími nastolovanými tématy, která se na Fórech rodinné politiky pravidelně objevují, jsou například genderová rovnost, slaďování profesního a osobního života, gender pay gap8 a další podobná. Zde je nutné dodat, že nejsou jen výmyslem našich politiků, ale jsou masivně tlačena skrze naše závazky v EU. Pod záminkou rovnosti mužů a žen se tak například legitimizují zásahy do vnitřního života rodiny, která není chápána jako celek, ale jen jako souhrn autonomních jedinců, kdy její trvání je prý podmíněno uspokojováním potřeb těchto jednotlivců.

Takto nastolená témata nás přímo svádějí vnímat rodinu jako bitevní pole mezi mužem a ženou, kde je dítě jen nepohodlným zatížením pro profesní kariéru. O slučitelnosti rodiny a práce se mluví pouze z pohledu rodičů (hlavně žen), a neustále se řeší problém, kam ty děti co nejrychleji umístit. Příkladem jsou i evropské směrnice9, které požadují právní regulace péče o malé děti jednotlivými rodiči. Tím ovšem dochází k omezení svobodného rozhodování ohledně péče o děti, protože se začíná požadovat, aby státní podpora byla svázaná se střídáním pečovatelských rolí jednotlivých rodičů. Nebudou-li se tedy rodiče povinně střídat, podpora nebude vyplácena. Podobné je to i s návratem jeslí. Pro ministryni Janu Maláčovou10 představují jesle jeden z hlavních úspěchů její rodinné politiky. Opět díky podpoře a prostředkům z EU se u nás od roku 2016 rozjel projekt Mikrojesle, které začaly přijímat děti už od šesti měsíců věku. Pro zajímavost, kam až tento projekt zasahuje, zmiňme i kontroverzní vzorový Plán výchovy a péče, který je přílohou publikace pro každodenní práci s dětmi v mikrojeslích. Poskytuje i taková poučení, jak má co správně vypadat. Například na kartičkách s obrázky mají být i genderově netradiční povolání, mají se pojmenovávat profese oběma rody, ptát se "nestereotypně" a také prostřednictvím doporučené literatury se mají dětem předkládat "nové formy rodin".11

Prostřednictvím novely o dětských skupinách se podařilo naroubovat financování jeslí na státní rozpočet. Tím se zásadně znevýhodnila osobní rodičovská péče proti té cizí, ústavní. Na jedné straně tedy s velkou pompou rušíme kojenecké ústavy a na straně druhé stát začíná podporovat kolektivní výchovu dětí již od půl roku věku, čímž znevýhodňuje rodiče, kteří se svým dětem chtějí věnovat osobně a celodenně. Z různých stran také zaznívá, že máme dlouhou rodičovskou dovolenou, aniž by se zmiňovalo, že právě toto bylo po sametové revoluci vnímáno jako obrovský pokrok a úleva pro rodiny. A že ještě v roce 2004 podle celoevropského průzkumu byla pro české občany (na rozdíl od západoevropských zemí) hlavním očekáváním od rodinné politiky možnost zůstat doma s dítětem bez výrazné finanční ztráty. Protože o ekonomických "ztrátách" v souvislosti s rodičovskou dovolenou slýcháme velmi často, lze očekávat, že jsou připravovány plány na její zkrácení. Nedávno dokonce vyšla studie institutu IDEA CERGE EI, kde je dokonce dlouhá (čtyřletá) rodičovská dovolená považována za škodlivou pro vývoj dětí12 (sic!) a to také vzhledem k jejich budoucí zaměstnanosti. Že české ženy, matky 6 - 14letých dětí, patří podle Zprávy o rodině z roku 2020 z hlediska evropského průměru mezi ty nejzaměstnanější, naši současnou rodinnou politiku a její tvůrce vůbec netrápí. Zkrácené úvazky, které by trochu pomohly, a to v obou případech - tedy se zaměstnaností matek mladších dětí i těch starších - jsou sice v diskusích často zmiňovány, ale pro jejich podporu se v posledních letech neudělalo vůbec nic. Můžeme tudíž říci, že státní podpora rodiny se jakž takž zaměřuje na to období, když jsou děti malé, ale na rodiny se staršími dětmi se už skoro nemyslí. Přitom i starší děti vyžadují rodičovskou pozornost. A pokud oba rodiče pracují na celé úvazky - tedy oba tráví více než osm hodin denně mimo domov - na rodinný život jim příliš času nezbývá. To se zákonitě odráží na kvalitě vztahů, protože na těch je třeba vždycky pracovat, a také to vyžaduje společně strávený čas. Některé výzkumy dělané během nedávných lockdownů navíc ukázaly, že si velká část českých dětí i rodičů uvědomila, jak jsou společné okamžiky nedostatkovým zbožím; a paradoxně si minimálně chvíli dobu tzv. pandemie pochvalovala.13

ZÁSADNÍ PROBLÉM DOSAVADNÍ VLÁDNÍ (PROGRESIVISTICKÉ) RODINNÉ POLITIKY

Bezbřehost je nejvýstižnější slovo pro tuto politiku. Asi nemusíme vysvětlovat, proč podpora VŠEHO rovná se ve výsledku podpora NIČEHO; a že z takto "definované" politiky vyjdou vítězně jen, ti, co se umí domoci největší pozornosti, protože těch se politici logicky bojí nejvíce. Z těch, kterých je většina, což stále jsou (i přes vysokou rozvodovost a malou porodnost) normální, obyčejné rodiny s dětmi, se obvykle pro každodenní starosti nikdo organizovaně o slovo nepřihlásí. Zájem politiků je tudíž zklidnit křičící a svých "práv" se domáhajících menšin - a vytvářet dojmy, jak je všechno v nejlepším pořádku. Tato strategie ale v dlouhodobém horizontu přestává fungovat, protože neřešené problémy normální, produktivní většinu populace přece jenom někdy doženou. A navíc žijeme v době, kdy může tento čas rychle nastat, nenastává-li právě nyní.

DEFINICE RODINY

Pojďme se proto pokusit najít cestu, jak se z tohoto stavu dosavadní "rodinné" politiky vymanit, a jak nastolit skutečně pro-rodinnou politiku, a říci si, co tím vůbec míníme. Abychom mohli mluvit o nějaké rodinné politice, je nutné vymezit si předmět zájmu, tedy shodnout se na tom, co je rodina; nebo alespoň na tom, jaké typy soužití budeme za rodinu považovat, a proč zrovna je chceme podporovat. Když se totiž vytrácí i toto základní porozumění, je jasné, že nikdy k žádné fungující propracované koncepci nedospějeme. Budeme pak řešit jen dílčí změny a poslouchat plané nářky na to, jak je to celé nekoncepční. Potřebujeme tedy dosáhnout alespoň jakési společenské shody na tom, co je rodina a také, proč podporovat život už od početí. To je důležité i z toho důvodu, že víme, že i ve fungujících rodinách se uměle potrácejí třetí děti hlavně z ekonomických důvodů14. Musíme napomáhat solidaritě všech členů vícegenerační rodiny, aby lidé mohli dožít ve svých rodinách do přirozené smrti. Tedy vytvořit podmínky, ve kterých se o své nemohoucí členy, budou-li si to přát, mohli ostatní členové rodiny postarat. Vědět, proč zrovna takovou rodinu podporujeme, je základní předpoklad k propracování jakékoli budoucí funkční koncepce.

Už v Národní zprávě o rodině z roku 200415 byla trefně popsaná potíž, jak definovat rodinu a jak se do této definice snaží vejít jakékoliv osoby bez ohledu na generační vazby: "V současné společnosti lze někdy pozorovat snahy o co nejširší vymezení pojmu rodiny tak, aby se stal relevantním pro jakoukoli formu soužití dvou či více lidí bez závislosti na mezigeneračním elementu, na přítomnosti dětí či na jakékoli institucionální vazbě. S ohledem na možnosti definování rodiny pro politické účely se jeví proto nutným vymezit jednotlivé společensky relevantní funkce rodiny. Právě ohled na oblasti, v nichž rodina poskytuje společnosti těžko a nákladně nahraditelné služby, se musí stát jedním z určujících elementů pro vymezení oblasti rodiny ve vztahu vůči jiným formám lidského soužití v malých sociálních skupinách. Mezi základní funkce rodiny v tomto smyslu patří funkce reprodukční, socializační, sociálně-ekonomická a regenerační. Někdy se hovoří rovněž o funkci tvorby lidského kapitálu ve smyslu přípravy dítěte na plnohodnotný život člověka ve společnosti."

V roce 2004 ještě ani nebylo uzákoněné registrované partnerství. Licitovalo se o něj mimo jiné i příslibem, že to je konečný bod v tzv. zrovnoprávnění gay a lesbické komunity. Což byl nakonec důvod, proč pro něj někteří poslanci v roce 2006 zvedli ruku. Většinová společnost tehdy vůbec netušila, že by se ve hře poté mohlo objevit i něco dalšího, jako například "manželství" homosexuálních párů a "rodičovství" osob stejného pohlaví. Ministerští úředníci byli ale již v roce 2004, tedy před schválením registrovaného partnerství, natolik opatrní, že Národní zprávu o rodině napsali obezřetně s viditelnou snahou nikoho se nedotknout. S oklikami, ale přece jenom stále ještě definovali rodinu jako soužití muže a ženy, protože trvali na její reprodukční funkci. Zpráva také trpělivě vysvětluje, proč i český právní řád (stále platný) tuto základní podobu rodiny předpokládá.

Na Národní zprávu o rodině z roku 2004 navázal Akční plán na podporu rodin s dětmi 2006-200916, cíleně zaměřený dokument na podporu toho, aby se lidé nebáli mít děti, a naopak, aby se mohli rozhodnout jich mít tolik, kolik si přejí. Na ten pak navázala i vláda s tehdejším ministrem práce a sociálních věcí Petrem Nečasem. Ten se pustil do uskutečňování reformy státní rodinné politiky, jež nabrala směr, který chválil i výše zmiňovaný sociální odborník prof. Igor Tomeš: "...MPSV a vláda ČR se svou reformou rodinné politiky vydaly pozitivním směrem, a to ke zvýšení efektivity vynakládání prostředků v rámci celospolečenské solidarity s rodinami se závislými dětmi."17 Slibně se rozvíjející reforma však skončila pádem vlády Mirka Topolánka a Petr Nečas jako premiér pak bohužel v další vládě svěřil křeslo ministra práce a sociálních věcí Jaromíru Drábkovi, který v rámci úsporných balíčků seškrtal veškerou podporu funkčních rodin. Tím ale Nečasovu reformu de facto pohřbil. A nebyl v tom jen nedostatek prostředků a nutnost šetřit, šlo i o to, že finanční prostředky z kapitoly podpory funkční rodiny přesměroval na reformu pěstounské péče. Tady také můžeme hledat začátek nebezpečného trendu privatizace péče o ohrožené děti, tedy nastolení směru k trendu u nás nechvalně známé norské sociální služby Barnevernet.

Ale pojďme si konečně říct, jak nejlépe chápat rodinu, abychom mohli nastavit další věci důležité pro koncepční zpracování skutečné pro-rodinné politiky. Inspirativně to vyřešili v Maďarsku, kde vláda přijala ústavní dodatek prostého znění, kde základem rodinného vztahu je manželství, respektive vztah rodič-dítě. Matka je žena, otec je muž. Může se nám to zdát přehnané, ale bez podobného deklaratorního vyhlášení se v dnešní době moc daleko nedostaneme. Chápejme proto rodinu jako to úplně základní: rodiče (otec, matka) a jejich děti. Toto nukleární společenství je základem rodiny, do které se samozřejmě počítají i další příbuzní, zejména prarodiče. Samozřejmě je nutné myslet i na ty, kdo neměli to štěstí a vychovávají své děti sami. Neúplné rodiny však zůstanou na pomezí rodinné a sociální politiky a zaslouží si samostatnou pozornost, která přesahuje rámec tohoto článku.

CÍLE A OPATŘENÍ RODINNÉ POLITIKY

Poté, co jsme si vymezili obecnou definici rodiny, je třeba definovat cíle a základní opatření rodinné politiky. Ty musí reflektovat individuální práva, ale zároveň hledět na prospěch celku a možnosti společnosti dosáhnout preferovaného, společensky užitečného a individuálně prospěšného chování.

Obecným cílem by měla být podpora mladých lidí, kteří chtějí založit rodinu - tedy mít děti - a řádně se o ni starat. Aby si to mohli ekonomicky dovolit a aby věděli, že každé dítě, které se jim narodí, je pro společnost cenné, a proto si zaslouží státní podporu. To samozřejmě evokuje, že nám jde i o obrat v demografickém vývoji nebo alespoň o dlouhodobou udržitelnost populace. Demografické problémy na úrovni národa a komunity jsou výsledkem individuálních rozhodnutí, proto je tento cíl rodinné politiky extrémně citlivý a samozřejmě někomu může zavánět sociálním inženýrstvím. A je potřeba velké zručnosti, abychom našli způsob a zvolili taková opatření, která do oněch individuálních rozhodnutí nebudou zasahovat. Stát se nemůže vměšovat do soukromého života lidí, každý se musí sám rozhodnout, s kým žije, zda chce mít děti a pokud ano, tak kdy a kolik. Ale jestliže rodiny a páry touží mít děti, či další dítě navíc, státní politika jim má pomoci, aby si to mohly ekonomicky dovolit, aby pro ně jejich touha po dalším dítěti byla ekonomicky únosná a její realizace neuvrhla jinak fungující rodinu na či pod hranici chudoby, jako se to bohužel dnes u pracujících rodin s více dětmi děje.

Státní politika musí zajistit, aby rodiny měly dostatečné podmínky na to, mít tolik dětí, kolik opravdu chtějí18. K tomu je třeba nastavit taková opatření, aby každé dítě, které se má narodit, bylo chápáno jako investice do budoucna. Koneckonců, každé dítě vychované k pracovitosti, nezávislosti a soběstačnosti, jí doopravdy je.

Konkrétní opatření se musí propracovat v těchto oblastech: 1) v daňovém a finančním zvýhodnění pro rodiny se závislými dětmi, 2) v podpoře při zakládání rodiny a zabezpečení bydlení 3) v rozvoji služeb na pomoc rodinám. Protože zde není prostor pro konkrétnosti, které by měly vypracovat odborné multidisciplinární týmy s jasným politickým zadáním, zastavíme se krátce jen u rozvoje služeb pro pomoc rodinám. I když je nutné předem poznamenat, že aktuálně nejpalčivějším problémem ekonomického rázu je dostupné bydlení pro mladé rodiny. Toto téma si však zaslouží samostatnou ekonomicko-sociální analýzu.

Mezi široce chápané služby pro rodinu samozřejmě patří nejen široká nabídka škol, ale hlavně předškolních zařízení. Školám se věnoval předchozí svatováclavský sborník, kde kolega Aleš Dvořák zmiňoval nutnost návratu financování (minimálně) základního školství k normativu na žáka, a to z důvodu povinnosti školní docházky. Ve financování předškolních zařízení je ale situace jiná, protože s výjimkou posledního předškolního roku, je stále dobrovolnou volbou rodičů. Například školky, spadající pod MŠMT, přešly od normativu na dítě na nový systém financování, který u mateřských škol zohledňuje třeba délku provozní doby. Nás ale zajímají hlavně dětské skupiny a jesle, které jsou systémově zařazeny pod MPSV, a financování na dítě zatím zachovávají. Klíčová otázka je: kdo má tyto prostředky dostávat? Po přijetí novely o dětských skupinách víme, že na děti do tří let věku bude nyní stát institucionálnímu zařízení (tj. jeslím) vyplácet měsíčně 9.600 Kč na dítě. Tato částka, kterou stát dotuje tuto relativně spornou péči, na kterou samozřejmě ještě dodatečně připlácejí rodiče, není malá. V rámci zachování svobodné volby, kdy rodiče mají mít právo se rozhodnout, komu dítě do výchovy svěří či nesvěří, by měl být tento příspěvek vázán na konkrétní dítě, a tedy vyplácen rodičům, i když tyto služby nebudou využívat. Novela o financování dětských skupin tímto začala diskriminovat rodiče, kteří službu nevyužijí.

Řekli jsme si jasně, že nám záleží na pozitivním demografickém vývoji či v začátku minimálně na dlouhodobé udržitelnosti naší populace. Ukazuje se, že bez ohledu na účelové kritiky, musí být zvýšení porodnosti jedním z hlavních cílů prorodinné politiky. Jenom dostatek dětí, budoucích ekonomicky činných občanů, nám zajistí hospodářský rozvoj a stabilitu společnosti, a to včetně udržení našich důchodů tak, abychom mohli i nadále prožívat stáří relativně bez hmotných starostí. Existuje totiž přímá spojitost mezi porodností a řešením důchodové reformy, což je sice roky omílané, ale stále na bodu mrazu "zaparkované" téma. Všichni víme, že současný systém je dlouhodobě neudržitelný. Současná Komise pro spravedlivé důchody sice alespoň naznačila důležitost dětí v důchodovém systému19, ale jinak nejde o reformu. Práce této komise se sestává převážně z výdajových položek, aniž by jakkoli řešila příjmy. Tedy zde absolutně chybí představa, z čeho se v budoucnu budou výdaje na důchody financovat. Důchodovou reformu však je třeba chápat komplexně, a to nejen z primárně ekonomického hlediska, ale především z hlediska pronatalitního přístupu a zdravé výchovy dětí v pracující populaci v multigenerační rodině. Logicky je třeba výhody důchodového systému nasměrovat na tu část veřejnosti, která výše uvedené hlediska naplňuje. Tím důchodový systém dostane nejen logiku, ale i stabilitu.

Je také zásadní, moudré a prozíravé usilovat o posílení soudržnosti českých rodin, tedy věnovat energii podpoře budování pevných vnitřních vztahů v rodinách. V případě rozvodů samozřejmě řešit dopady na děti, ale hlavně investovat do opatření, která pomohou rozpadům rodin zabránit, tj. vybudovat určitý systém prevence. Opět se zde vracíme ke zmíněným praktickým opatřením souvisejícím s rozvojem služeb pro rodinu, kdy zmíněné náměty by mělo ve své agendě rozpracovat dnešní Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Chceme-li najít východiska k nápravě a pomoci mladým rodinám, nemusíme vymýšlet nic zásadně nového, stačí obrátit svou pozornost k osvědčené tradici české sociální politiky i rozumným počinům z doby Petra Nečase coby ministra práce a sociálních věcí. A možná se také inspirovat v zahraničí tam, kde rodinná politika přináší viditelné výsledky ve zvýšení porodnosti a eliminaci negativních trendů, tedy například ve snižování rozvodovosti, jako třeba v současném Maďarsku.

ÚVAHA NAD MINISTERSTVEM PRO RODINU

Praktické kroky rodinné politiky má dnes v náplni Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ale jak už i název samotného ministerstva napovídá, rodina v něm nemá prominentní místo. Proto je nasnadě - a možná je k tomu pravý čas - uvažovat o tom, zda nezdůraznit důležitost a závažnost rodinné politiky tím, že z dnešní agendy MPSV se vydělí samostatné Ministerstvo pro rodinu a sociální věci a zbytek agendy se rozdělí pod jiná resortní ministerstva, kam logicky patří.

Rodinná politika totiž v současnosti spadá pod ekonomicko-sociální politiku obecně. Stálo by ale za to, položit si otázku, zda není žádoucí, aby se zřetelně definovaly postupy, jak nejlépe pomáhat rodinám v jejich základních funkcích. Sociální a rodinná oblast by proto měla být oddělena od politiky práce a zaměstnanosti, která se stejně tematicky hodí více pro Ministerstvo průmyslu a obchodu. Cílem toho by bylo oddělení ekonomické agendy trhu práce od rodinné a sociální agendy. Trend zdůraznění rodinných politik nastoluje nyní Maďarsko a silně rezonuje i v dalších zemích tzv. Visegradské čtyřky, tedy v Polsku a částečně už i na Slovensku. ČR se do tohoto prorodinného svazku přidala alespoň formálním prohlášením o spolupráci20, které ovšem ministryně Maláčová nepovažovala za nutné ani nijak veřejně v českém prostoru prezentovat. Přesto je maďarský koncept, jak bojovat s negativními vlivy na rodinu, podporovat porodnost a nerezignovat na otočení celoevropského trendu vymírání původního obyvatelstva, beze sporu inspirující. Hlavně už známe některé jeho konkrétní výsledky. Třeba fakt, že se Maďarům podařilo za 10 let snížit rozvodovost o polovinu, je něco, co jim můžeme jen závidět.

Naopak vzorem rozhodně nejsou země jako je Švédsko či Norsko, ke kterým vzhlíží ti, kdo současnou (progresivistickou) rodinnou politiku nastolují. Jejich relativně - na evropské země - příznivá demografická křivka je vlastně tvořena převáženě dětmi migrantů, a i když je o těchto skutečnostech dnes považováno za nekorektní mluvit, tak na celkové nesoudržnosti společnosti a změně kvality života původního obyvatelstva se tyto věci jasně odrážejí.

Skandinávská "prorodinná" politika totiž čelí dvěma zásadním problémům. Na jedné straně "outsourcuje" budoucnost imigrantským komunitám, protože nemá žádné stimuly pro to, aby domácí obyvatelstvo mělo potomky, tj. budoucnost. Spoléhá jen na to, že děti, a tudíž příští pracovníky a plátce daní, sociálního i zdravotního pojištění, zajistí imigrantské komunity. Jejich mladí mají prý pracovat na nás, staré Evropany. Naprosto se ale podceňuje schopnost kulturní asimilace některých imigrantských komunit. Politická korektnost, která nedovoluje o těchto problémech veřejně mluvit, pak tyto země vede k vlastní zkáze. Druhým klíčovým problémem je, že sice "štědře financuje rodiny", ale zároveň státní mocí diktuje, jak se mají lidé uvnitř rodin chovat a jaké mají být ony "správné" role a funkce jednotlivých členů v rodině. Tedy naprosto popírá a pošlapává autonomii rodiny coby společenské instituce, a především její nezávislosti na státu. Nejhorším příkladem tohoto přístupu je i u nás nechvalně "proslulá" norská sociální služba Barnevernet.

My přitom potřebujeme pravý opak. Ministerstvo rodiny, které svou vládní politikou zajistí, že ho budeme, co nejméně potřebovat. Ministerstvo, které ve své politice bude tak úspěšné, že nastolí všem jasný a srozumitelný systém podpory. Oseká nadbytečnou administrativu a rodinu bude vnímat jako investici do budoucna. A zároveň zaručí, že rodina zůstane autonomní jednotkou.

RODINA JAKO TRADIČNÍ STŘEDOEVROPSKÁ HODNOTA

Přesto, že je rodinná politika nesmírně mnohovrstevnatá, je v současnosti jejím hlavním úkolem zvrátit negativní trendy a zachovat naší společnosti civilizační charakter evropských kořenů. To je nejdůležitější existenciální i existenční úkol státní politiky na tomto poli. Proto je skutečně pro-rodinná politika státu tak potřebná. Souhlasíme-li s myšlenkou, že štěstí společnosti neměříme penězi, výší či přírůstkem HDP, nýbrž ochotou mít děti a vychovávat je, je nevyšší čas obrátit a nastolit nový směr. Pozitivní je, že naše česká společnost má stále rodinu na nejvyšším žebříčku svých životních hodnot, a že u nás většinově stále hledíme na děti spíše jako na požehnání než jako na problém. To jen ti, kdo si sami říkají "progresivní", nás tohoto přesvědčení chtějí zbavit, "osvobodit" nás od něj, jak říkají.

Přesto, že se sami označují za "pokrokáře", jejich činnost nepřináší pokrok, ale naopak vnáší do společnosti nestabilitu, závislost izolovaných jedinců na státu a potažmo vede ke kolapsu všech funkčních sociálních systémů. Skutečný pokrok však zastávají politici, kteří jsou pro rodinu a chtějí rodinám umožnit mít tolik dětí, po kolika touží. Není bez zajímavosti, že se dnes v Evropě převážně objevují nikoliv v její západní, ale ve středoevropské části. Proto je potřeba posílit globálně politickou středoevropskou spolupráci. Střední Evropa tak svou pro-rodinnou orientací může být inspirací, nadějí či přímo regenerací pro celý Západ.