Jan Royt

Svatý Václav patří vedle uherského krále sv. Štěpána, svatého císaře Jindřicha II., norského krále Olafa a anglosaského krále sv. Eduarda mezi nejstarší "politické" ("dynastické")[1] světce Evropy.[2] Španělský král se cítil být vazalem sv. Jakuba v Compostele a benátský dóže odvozoval svoji legitimitu od patrona a věčného vládce Benátek sv. Marka.[3]

S modelem světce, jenž propůjčuje v léno zemi žijícím panovníkům, se setkáváme ve Francii. S odvoláním na karolinské falzum opat kláštera St. Denis Suger považoval sv. Diviše za patrona Francie, který propůjčuje králi zemi jako léno.

Poměrně záhy je také prezentován sv. Václav jako "věčný" vládce naší země. Důkaz pro to nalézáme již na iluminaci v rukopise Gumpoldovy legendy o sv. Václavu (Knihovna ve Wolfenbüttelu, Cod. Guelf. 11.2. Aug.), jenž byl v roce 1006 vytvořen pro kněžnu Emmu, manželku českého knížete Boleslava II. Na celostranné iluminaci je zobrazena[4] stojící postava sv. Václava, kterou adoruje kněžna Emma. Václav nemá ještě svatozář, ale v levici drží kopí a na hlavu je mu samotným Kristem vystupujícím z mraků kladena koruna opatřená křížkem. V literatuře[5] se objevuje většinový názor, že koruna, kterou je Václav korunován, je korunou mučednickou. Dušan Třeštík[6] naznačil, že malíř zobrazil nikoliv korunu, ale skutečnou helmici sv. Václava, která začala být v té době uctívána jako relikvie. Ta ovšem nebyla opatřena křížkem. Jsem přesvědčen, že jde o korunu vládcovskou. Korunování sv. Václava samotným Kristem vládcovskou korunou poukazuje na to, že svrchovaná moc knížete je legitimizovaná samotným Bohem. Tuto interpretaci podporuje kopí ve Václavově ruce, které patří k atributům vládce. Polský badatel Stanislav Suchdolski[7] upozornil na to, že sv. Václav nedrží kopí v zavřené ruce, ale kopí spočívá v otevřené dlani tak, že ratiště překrývá pouze palec, což interpretuje jako akt předávání kopí samotnému Kristu. Jsem ale přesvědčen, že jde spíše o opačný vztah. Posvátné vládcovské kopí je Václavu předáváno samotným Kristem. Již v Byzantské říši bylo kopí považováno za atribut vládce. Na tzv. Barberini - Diptychonu ze slonoviny (1. pol. 6. stol.) je pravděpodobně zobrazen s kopím triumfující císař Justinián. Podobně je s kopím v ruce vyobrazen na celostranné iluminaci v Žaltáři (Benátky, Knihovna sv. Marka, kol. 1000)[8] byzantský císař Bazil II. Jako atribut drží v ruce kopí svatí vojáci (např. sv. Theodor), jak to vidíme například na tzv. Harbavilském triptychu (10. stol., Paříž, Louvre)[9]. Kopí v ruce sv. Václava na vyobrazeních mohlo být motivováno skutečností, že posvátné kopí obdržel Václavův současník král Jindřich Ptáčník od burgunského krále Rudolfa II., který ho získal v roce 922 v Itálii od hraběte Samsona[10]. Češi vlastnili tzv. říšské kopí ("svatomořické kopí") od roku 1080[11]. Po vítězné bitvě u Flarchheimu v roce 1080 ho přenechal z kořisti po vzdorokráli Rudolfovi II. Švábském král Jindřich IV. knížeti Vratislavu II. Kolega Petr Sommer mě upozornil na to, že na iluminaci v Gumpoldově legendě drží v ruce Václav archaizující typ karolinského kopí s křídly. Takováto kopí s křídly byla zhotovována v Porýní ještě na přelomu 9. a 10. století (např. kopí z městského muzea v Düsseldorfu, 2. pol. 9. století - počátek 10. století.)[12] a měla převážně reprezentativní účel. Vládcovské symboly sv. Václava, a můžeme za ně považovat i titulaturu, jsou zobrazeny již na románských mincích[13]. Kult sv. Václava jako věčného se velmi rozvíjí za vlády knížete Břetislava I. (1002/1005 - 1055). Na jeho denárech spatřujeme zobrazení sv. Václava jako knížete-bojovníka s knížecí korunou na hlavě s kopím, žezlem, případně s křížem v ruce a s kohoutem (symbol vítězství dobra nad zlem).[14] Můžeme to chápat také chápat jako vyjádření jeho poměrně úspěšného válečnického úsilí (boj s císařem, výprava do Polska). Obecné povědomí o sv. Václavu jako věčném vládci proniká i za hranice země. Papež Řehoř VII. v roce 1074 označil Pražský hrad za "castrum sancti Wenzlai". K dalšímu posunu v zobrazení sv. Václava jako vládce dochází za vlády knížete Bořivoje II. (1100-1107). Václav se poprvé objevuje na Bořivojových denárech[15] jako jezdec na koni. Oděn je do plátkové zbroje, a na hlavě má přilbu. Představen je zde jako miles christianus, rytíř-bojovník - ochránce země. Na jiných ražbách[16] z doby Bořivoje II. je Václav zobrazen na trůně s jablkem v pravici a s knihou v levici, po způsobu Krista, či na jiné s taseným mečem a křížem v ruce. Po připojení Moravy k Čechám v roce 1063 se logicky kult sv. Václava-věčného vládce šíří i tam, jak o tom svědčí například kostel sv. Václava v Olomouci, vystavěný mezi léty 1104-1107 (dokončený 1141) moravským knížetem Svatoplukem I. (1095-1107). Na české ražbě mincí knížete Svatopluka z let 1107-1109, tedy v době kdy povýšil na český knížecí stolec, se objevuje jak stojící postava sv. Václava s kopím a štítem, tak i jeho postava trůnící s křížem.[17]

S prohloubením kultu a zobrazování sv. Václava jako "věčného" vládce a dědice české země se setkáváme za vlády prvního českého krále Vratislava II. (1061-1092). Ve Vratislavově Korunovačním evangeliáři zv. též Kodex Vyšehradský (Národní knihovna ČR, 1085) spatřujeme trůnícího sv. Václava v iniciále.[18] Sedí na tzv. faldistoriu, otevřenou dlaní pravice přijímá do své ochrany krále Vratislava II, v levici má kopí a na hlavě a přes ramena lví kůži, zřejmě poukaz na antického hrdinu Herkula[19]. Ještě jako údělný kníže nechal Vratislav II. zobrazit na denáru[20] sv. Václava v královské koruně a s křížem v ruce. Na Vratislavových "královských" ražbách[21] spatřujeme Václava s kopím v ruce. Za vlády knížete Soběslava I. (1125-1140) sehrál Václav velmi důležitou úlohu ochránce české země proti nepřátelům. Mnich sázavský[22] ve své kronice píše, že kníže Soběslav I. před bitvou s králem Lotharem, která se odehrála 18. února 1126 u Chlumce, prosil o pomoc sv. Václava a sv. Vojtěcha. Letopis kanovníka vyšehradského[23] uvádí, že Soběslav ve výše uvedené bitvě zvítězil za pomoci sv. Václava, jenž prý se na bílém koni zjevil nad svatováclavským kopím s praporcem sv. Vojtěcha, které v bitvě držel kněz Vít. Kronikář pak následně nazývá vítězné Čechy čeledí sv. Václava ("familia sancti Wencezlai")[24]. Pozoruhodnou ikonografii má postava sv. Václava na iluminaci iniciály v opisu legendy Crescente fide ve "Zwiefaltenském pasionálu" z první poloviny 12. století[25]. Na vyobrazení svatý Václav drží v ruce žezlo a u pasu má meč. Nad jeho levým okem zeje veliká rána, což odpovídá textu legendy, v níž se hovoří o tom, že když byl otevřen světcův hrob, tělo bylo neporušeno a rána na hlavě zasazená mu bratrem Boleslavem krvácela.

Za vlády krále Vladislava II. (1140-1179)[26] vzniká představa, že věčným vlastníkem země je svatý Václav a vládnoucí kníže pouze jeho vikářem. Na Vladislavově pečeti z let 1140-1148 je vyobrazen trůnící světec s kopím a praporcem a latinský nápis, který zde uvádím v českém překladu: Mír svatého Václava v rukou knížete Vladislava. Když byl Vladislav povýšen na krále, začal od roku 1160 užívat mincovní oboustranné pečeti. Na jejím reversu byl vyobrazen kníže jako trůnící vládce, na aversu pak trůnící sv. Václav, se svatozáří, kopím a poprvé také se štítem a s nápisem: "Mír krále Vladislava je v rukou sv. Václava".[27] Obdobný nápis nalezneme také na pečetích knížete Konráda II. Otty (1172-1173) a krále Přemysla Otakara 1. (1192-93, 1197-1230). V průběhu vlády Vladislavovy vzniká také sochařská výzdoba kostela sv. Jakuba ve vsi Jakub u Kutné Hory,[28]založeného šlechtičnou Marií a vysvěcen roku 1165 za přítomnosti krále. Do jižní stěny lodi jsou zasazeny reliéfní postavy českých zemských patronů. Sv. Václav je zde vyobrazen s taseným mečem a štítem, což lze chápat jako gesto ochrany a vlády. Na hlavě má přilbu, podobně jako na minci Bořivoje II. Tasený meč a štít měl sv. Václav na mincích Bořivoje II. či moravského knížete Otty Černého (1107-1110, 1113-1125). Úctu ke sv. Václavu jako věčnému vládci projevovali též poslední Přemyslovci. S Václavovým zázračným přispěním zvítězilo vojsko krále Přemysla Otakara II. 12. července 1260 u Kressenbrunu nad uherským králem Bélou IV. Pokračovatel Kosmův[29] popisuje, jak několik strážných spatřilo nad českým vojskem velkého bílého orla se zlatou hlavou a krkem, který následoval korouhev sv. Václava: "...kdysi knížete, vždy však patrona českého, slavného mučedníka". Usmířili se až roku 1219 z iniciativy Papeže Honoria III. Smír byl stvrzen pečetí krále a pečetí české šlechty, která zde byla použita poprvé. Bylo na ní zobrazení stojící postavy sv. Václava s kopím a štítem. Obdobný obraz je užit na typáři pečetí zemského soudu (13. století)[30], kde je navíc latinský nápis znící v překladu: Pečeť soudná celé země svatého Václava". Ikonografickou inovací je také vyobrazení sv. Václava na pečeti Starého města Pražského[31], kde místo obvyklé orlice má Václav na štítu českého lva a v ruce drží tasený meč. Mimochodem první doklad o užití svatováclavské orlice máme z doby kolem roku 1180, kdy vládl kníže Bedřich. Od počátku 13. století se jako státní symbol začal používat lev ve skoku, kterého získal v roce 1158 do znaku při příležitosti povýšení na krále kníže Vladislav. Svatováclavská orlice sloužila nadále jako rodový znak Přemyslovců a atribut sv. Václava.

Ke sv. Václavu se přihlásila také dynastie Lucemburků, která nastoupila na český trůn v roce 1310. V kapli v přízemí domu U kamenného zvonu, který obýval Jan Lucemburský a jeho manželka Eliška Přemyslovna, je na západní stěně vyobrazen příjezd sv. Václava do Staré Boleslavi a jeho zavraždění[32].

Hluboký a osobní vztah ke sv. Václavu měl císař a král Karel IV., křtěný jako Václav. Sám Karel sepsal, či se na jejím sepsání podstatně podílel, svatováclavskou legendu Crescente religione christiana[33]. Ta pak fungovala jako jedna z inspirací při výzdobě schodiště velké věže hradu Karlštejna svatováclavskou a svatoludmilskou legendou,[34] zakončenou klečícími postavami rodiny Karla IV. Je zde jasně naznačeno, že se Karel, který je po matce potomkem sv. Václava, stává spolu s rodinnými příslušníky členem "Rodiny sv. Václava" ("Familia S. Wenceslai").

Nejvýraznějším Karlovým aktem přihlášením se k osobě sv. Václava a potvrzením jeho úlohy jako věčného vládce země bylo to, že ustanovil, aby česká královská koruna byla na věčné časy svěřena do majetku a ochrany sv. Václava.[35] Panovník si korunu, která měla spočívat na relikviářové bustě s lebkou knížete, pouze půjčoval jen k významným státním úkonům (např. ke korunovaci) za poplatek 200 hřiven stříbra. Busta s korunou měla stát na výstupku tumby sv. Václava, která byla na čelní straně ozdobena reprezentativním vyobrazením sv. Václava[36] adorovaného císařským párem. Na bočních stěnách relikviáře byla další vyobrazení českých zemských patronů a jejich martyrií. Nádherná výzdoba hrobu i zlatá relikviářová busta byla v době husitských válek zcizena císařem Zikmundem. Svatováclavskou kapli ozdobila reprezentativní socha sv. Václava vytesaná v parléřovské huti. Na dveře svatováclavské kaple (ty dnešní jsou až z doby vlády Vladislava Jagellonského) dal Karel IV. umístit kruh, jehož se údajně přidržoval Václav při staroboleslavské vraždě. Sv.Václav se objevuje ve sboru českých zemských patronů na mozaice Zlaté brány a jeho busta je také na vnější straně triforia Svatovítského chrámu.

Listinou papeže Klimenta VI. z 26. ledna 1347 a listinou římského a českého krále Karla IV ze dne 7. dubna 1348 byla založena Karlova univerzita, nejstarší vysoké učení ve střední Evropě. Tak si svého založení velice vážil, že vysoké učení svěřil Karel do ochrany sv. Václavu, jak je to pregnantně vyjádřeno na univerzitní pečeti,[37]na níž klečící Karel IV. předává sv. Václavu zakládací listinu univerzity.

Karel IV. v místech, která měla pro něho politický či duchovní význam, nechával zobrazovat jako znamení své moci věčného vládce sv. Václava.[38] Proto v roce 1364 zřídil v cášském dómu, v místě své korunovace římským králem, oltář sv. Václava.[39] Podobný oltář s vyobrazením sv. Václava daroval i do baziliky sv. Petra v Římě,[40] v níž přijal císařskou korunu. Bohužel se nedochoval. Zvláštním vyjádřením Karlovy královské moci ve slezské Vratislavi jsou sochy sv. Václava na fasádě katedrály sv. Jana Křtitele (kol. 1360) a na vratislavské radnici (kolem 1370). Sv. Václav má na hlavě místo knížecí koruny korunu královskou[41] a na štítu místo orlice českého lva. V říšském městě Norimberk, v němž Karel IV. často pobýval a kde se narodil jeho dědic Václav IV., byl z podnětu Karla IV. roku 1361 vystaven kostel Panny Marie a sv. Václava, jehož fasádu zdobí socha sv. Václava (jeho pancíř je ozdoben královskou korunou na řetězu). Socha dědice české země nechyběla na Karlově hradě Lauf u Norimberku či na pilíři farního kostela Panny Marie v Sulzbachu (kolem 1370), odkud se Karel vypravil na svátek sv. Václava 28. září 1354 na svoji korunovační cestu do Itálie. Tzv. Český oltář[42] v dómu v Brandenburgu z doby po roce 1375 dal zřejmě zhotovit císař Karel IV., patrně prostřednictvím biskupa Dietricha von Schulenburg (1365-1393), jako připomínku toho, že získal do svého držení tzv. braniborskou marku. Nechybí na něm vyobrazení českých zemských patronů, včetně sv. Václava. O pronikání svatováclavského kultu do všech oblastí života svědčí i to, že zobrazení sv. Václava dal Karel IV. razit na malé denáry a brakteáty.

Za husitských válek byl oslaben státně reprezentativní kult sv. Václava. Světec spíše hraje úlohu ochránce země. Mistr Jan Hus v kázání na den sv. Václava, připodobňuje sv. Václava ke Kristu, jehož věrným bojovníkem ("Miles christianus") svatý kníže byl. V manifestu Pražanů vybízejícím obyvatele Čech ku pomoci Praze ohrožované křižáky, byl vzýván také sv. Václav. Husitské vojsko se údajně modlilo ke sv. Václavu před vítěznou bitvou u Ústí nad Labem v roce 1426. Svatováclavský chorál pronikl i do husitských a později do utrakvistických kancionálů (např. Graduál litoměřický, 1473)[43]. Utrakvisté se mimo jiné dovolávali sv. Václava také proto, že prý přijímal podobojí způsobou, jak zaznělo z kázání Jana Rokycany (1397-1471) proneseném na svátek Božího Těla[44]. Po volbě krále Jiřího z Poděbrad českým králem v roce 1458 zazněl z úst přítomných utrakvistů i katolíků svatováclavský chorál. Sv. Václav nechybí v utrakvistické ikonografii. Zobrazen je na příklad na pavezách s kalichem (Pavéza se sv. Václavem z Kutné Hory, 1471-1480, Národní muzeum v Praze)[45] či na kachlích (např. kachel z Krajského muzea v Ústí nad Labem), kde má sv. Václav kalich na praporci. Proti Jiřímu z Poděbrad v roce 1469 zvolený král Matyáš Korvín dal razit mince s vyobrazením sv. Václava, což mělo napomoci k legitimizaci jeho moci.

Velkou roli přisoudil svatováclavskému kultu při obnově země král Vladislav Jagellonský. Programově navázal na slavnou dobu vlády Karla IV. (renovatio regni).[46] Již při svém nástupu na trůn zamýšlel vyzdobit svatováclavskou kapli cyklem ze života sv. Václava. Práce na něm byly započaty, ale k jeho realizaci Mistrem Litoměřického oltáře dochází až v samotném závěru Vladislavovy vlády (kolem 1509)[47] zřejmě u příležitosti korunovace jeho syna českým králem. Malíř při se při komponování scén inspiroval legendou Ut annuncietur. Výmalbě kaple dominuje monumentální výjev Příjezdu sv. Václava na říšský sněm (dle některých badatelů[48] se jedná o odjezd sv. Václava z říšského sněmu). Jedno ze sedadel ve sboru kurfiřtů je prázdné, což by mohlo být poukazem na snahu Jagellonců opět zasednout ve sboru volitelů římského císaře. Vladislav poručil zhotovit pro Svatovítský poklad stříbrné busty českých zemských patronů, mezi nimi i hermu sv. Václava (Praha, Poklad svatovítský, 1497-1500).[49] Idea svatováclavská je přítomna i ve výzdobě kaple na hradě Křivoklát,[50] kterou dal vyzdobit Vladislav Jagellonský.

Také Habsburkové po té, co se ujali vlády v Čechách, se přihlásili k "věčnému" vládci sv. Václavu, ale to je již jiný příběh....

[1] Jürgen PETERSOHN (Hrsg.), Politik und Heiligenverehnung im Hochmittelalter (Vorträge und Forschungen, Bd. 42. Sigmaringen 1994.
[2] Tento příspěvek vychází z rozsáhlé studie, kterou jsem publikoval ve studii Svatý Václav v úctě a v umění, in: Dana STEHLÍKOVÁ (ed.), Svatý Václav ochránce České země, Praha 2008, 11-16.
[3] Dušan TŘEŠTÍK, Dynastičtí svatí a zemští patroni: Václav, Ludmila, Vojtěch, in: Střed Evropy okolo roku 1000. Svazek esejů 1, svazek esejů 2, katalog, Praha 2000, 315.
[4] Anežka MERHAUTOVÁ/Dušan TŘEŠTÍK, Ideové proudy v českém umění 12. století, Praha 1985., 85-87.
[5] MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985, 82-85.
[6] Dušan TŘEŠTÍK, Ještě ke královně Emmě. Wolfenbütelský rukopis Gumpoldovy legendy a druhý život královny Matyldy, in: Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky, (eds. Eva Doležalová/Robert Šimůnek, Praha 2007, 28-29.28-29.
[7] Stanislav SUCHDOLSKI, Wlócznia świetego Stefana, in: Kwartalnik Historyczny 112, 2005, 100.
[8] RICE 1968, David Talbot RICE, Byzantské umenie, Bratislava 1968.
obr. 91.
[9] RICE 1968, obr. 64.
[10] Posvátnému kopí je věnována rozsáhlá literatura, naposledy Günther WOLF/Franz KIRCHWEGER (Hrsg.), Die Heilige Lanze in Wien. Insignie? Reliquie? "Schisksalsspeer", in: Schriften des Kunsthistorischen Museums, (Hg. Wilfried Seipl, Bd. 9), Mailand/Wien 2005.1sqq.
[11]TŘEŠTÍK 2000, 315.
[12] Otto der Grosse. Magdeburg und Europa, (Hrsg.) Matthias Puhle, Band II. Katalog, Mainz am Rhein 2001, 257-158, obr. IV. 49 257-158, obr. IV. 49.
[13] K tomu podrobně: Jarmila HÁSKOVÁ, Česká mince v době románské. Příspěvek k ikonografii českých denárů 10.-12. století, Cheb 1975, 1sqq; MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985, 82-99.
[14] MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985, 85-86.
[15] MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985, 88-90, obr. IX.
[16] MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985, 88- 90, obr. 19-20.
[17] MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1983, obr. 58-59; MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985, 92.
[18] MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985, 88.
[19] S poukazem na Herkula v souvislosti s postavou sv. Václava se se setkáváme na aversu mince Vladislava II. K tomu: MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985, 93, obr. 29.
[20] MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985, 86, obr. 17.
[21] MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985, 86, obr. 18.
[22] KRONIKA MNICHA SÁZAVSKÉHO 1974 - Kronika mnicha sázavského, in: Pokračovatelé Kosmovi, (ed.) Zdeněk Fiala, přeložili: Karel Hrdina/Marie Bláhová, Praha 1974, 12.
[23] Letopis kanovníka Vyšehradského, in: Pokračovatelé Kosmovi, (ed.) Zdeněk Fiala, přeložili: Karel Hrdina/Marie Bláhová, Praha 1974, 39-40.
[24] V překladu je pojem "rodina svatého Václava", který odmítá TŘEŠTÍK 2000, 315.
[25] Franz MACHILEK/Margareta MACHILEK, Svatý Václav. Kult a ikonografie, in: Střed Evropy okolo roku 1000. Svazek esejí 1, svazek esejí 2, katalog, Praha 2000, 317.
[26] MERHAUTOVÁ/TŘEŠTÍK 1985, 94 -96.
[27] K pojmu "Mír" v souvislosti se sv. Václavem TŘEŠTÍK 2000, 315.
[28] K tomu Pavel KROUPA, Průzkum jižního průčelí lodi kostela sv. Jakuba u Kutné Hory, in: Průzkumy památek 1, 1997, 16-17. Kroupa uvádí přehled dosavadní literatury věnované objektu. Vyjadřuje také pochybnost, že reliéf bojovníka s taseným mečem představuje sv. Václava.
[29] Druhé pokračování Kosmovy kroniky, in: Pokračovatelé Kosmovi, (ed.) Zdeněk Fiala, přeložili: Karel Hrdina/Marie Bláhová, Praha 1974, 128-129
[30] Dana STEHLÍKOVÁ (ed.), Svatý Václav ochránce České země, Praha 2008, 79.
[31] STEHLÍKOVÁ 2008, 82.
[32] Zuzana VŠETEČKOVÁ, Nástěnné malby v přízemí domu U zvonu, Umění XXXVIII, 1994, 377-400.
[33] Anton BLASCHKA, Die Wenzelslegende Kaiser Karl IV. Prag 1934; Vlasta DVOŘÁKOVÁ, Karlštejnské schodištní cykly, k otázce jejich vzniku a jejich slohové zařazení, in: Umění IX, 1961, 109-171.
[34] DVOŘÁKOVÁ 1961, 109-171; Zuzana VŠETEČKOVÁ (ed.), Schodištní cykly velké věže hradu Karlštejna, in: Průzkumy památek 2006 - příloha, ročník XIII, Praha 2006, 1sq.1sqq. Nejpodrobněji Jiří FAJT- Hana HLAVÁČKOVÁ, The Familie of Charles IV. in the Stairway of the Karlštejn Great Tower, in: Jiří Fajt (ed.), Court Chapels of the High and Late Middle Ages and their artistic Decoration. Prague 2003, s. 16-20
[35] Jan ROYT - Jiří KUTHAN, Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Svatyně českých patronů a králů. Praha 2011, 324-328.
[36] Popis tumby nalezneme: Antonín PODLAHA - Eduard ŠITTLER, Chrámový poklad u Sv. Víta v Praze, Praha 1903. 77-80. K tomu ROYT - KUTHAN 2011, 308-310.
[37] STEHLÍKOVÁ2008, 82-83; František ŠMAHEL, Alma mater Pragensis. Studie k počátkům Univerzity Karlovy. Praha 2016, 63; Jan ROYT (ed.), Nejstarší listiny Univerzity Karlovy. Praha 2018, 45-48.
[38] K úctě sv. Václava v zahraničí - Jiří KUTHAN, K šíření kultu sv. Václava za hranice Čech a Moravy v době Přemyslovců a Lucemburků, in: Dana Stehliková (ed.), Svatý Václav ochránce české země Praha 2008, 28-33. Kuthan 2008, 28-33.
[39] Ernst Günther GRIMME, Der Aachener Domschatz, in: Aachener Kunstblätter Bd. 42. Düsseldorf 1973, obr. 115.
[40] Petr Cornelius CLAUSSEN, Der Wenzelsaltar in Alt St. Peter. Heiligenverehrung. Kunst und Politik unter Karl IV., in: Zeitschrift für Kunstgeschichte, band 43, J. 3, 1980, 280-299, obr. 1-2.280-299, obr. 1-2. Oltář zachycuje skica Grimaldiho (Cod. Barb., lat. 2733, fol. 18) z roku 1605 a akvarel Domenica Tasselliho (Album, Bibl. Vat. Arch. S. Pietro, A. 64 ter, fol. 29r) z roku 1606.
[41] Sv. Václava s korunou na hlavě spatřujeme také na kresbě zobrazující relikviářovou sošku světce (po pol. 15. stol., Wittenberg, Staatliche Kunstsammlungen), viz STEHLÍKOVÁ 2008, 36.
[42] Jiří FAJT - Barbara Drake BOEHM (ed.), Karel IV. císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437, Praha 2006, 352-355.
[43] Barry Frederic H. GRAHAM (ed.), The Litoměřice Gradual of 1517. Monumenta Liturgica Bohemica I. Prague 1999, 1 sqq.
[44] Ota HALAMA, Otázka svatých v české reformaci, Brno 2002, 1sqq.
[45] STEHLÍKOVÁ 2008, 75.
[46] Jan ROYT, Renovatio regni. Zum Charakter der Kunst in Böhmen unter den Jagiellonen Wladislaw I. und Ludwig II. , in: Dietmar Popp - Robert Suckale (Hrsg.), Die jagiellonen. Kunst und Kultur einer europäischen Dynastie an der Wende Neuzeit, Nürnberg 2002, 227-232.
[47] Ivo HLOBIL, Státnicko-politický význam středověkých vyobrazení zázraku sv. Václava na císařském dvoře, in: Mezinárodní vědecká konference Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR pořádaná Univerzitou Karlovou v Praze k 600. výročí úmrtí Karla IV. 29.11- 1.12. 1978. Materiály ze sekce umění, Praha 1982, 53-70.
53-70; Zuzana VŠETEČKOVÁ, Monumentální středověká malba, in: Katedrála sv. Víta, (ed.) Anežka Merhautová, Praha 1994, 96-132; Ivana KYZOUROVÁ (ed.), Básník a král. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v zrcadle jagellonské doby, Praha 2007, 54-56.
[48] KYZOUROVÁ 2007, 56.
[49] Jaromír HOMOLKA - Josef KRÁSA - Václav MENCL/Jaroslav PEŠINA/Josef PETRÁŇ, Pozdně gotické umění v Čechách (1471-1526), Praha 1984, 338-339.
[50] K tomu naposledy Jan ROYT, Ikonografie hradní kaple Nanebevzetí Panny Marie na Křivoklátě, in: Rakovnický historický sborník, XIV-XV/2017-2018. Státní okresní archiv Rakovník 2020, 9-20.